Soulmates - 5. Zastávka v oblacích

Schizofrenie je rozštěpená mysl, rozvrácená a neuspokojená, je to rozpad osobnosti. Nemocný má dojem, jakoby z něho mluvilo několik různých duší, jež žijí vedle sebe.


Drželi se s Ginny za ruce a prohlíželi si výlohy v Prasinkách.

Dnes bylo obzvlášť krásně.
Domky sice ještě ležely pod sněhovými čepicemi, ale slunce už hřálo, takže bylo otázkou času, kdy vyraší první tráva a rozkvetou stromy.

„To je naprosto příšerný.“

Dívali se právě do výkladu Vkusu a elegance, což byl obchod s hábity. Ginny měla samozřejmě na mysli krajkované a oslnivě růžové šaty.

„Mám ti je koupit?“ zasmál se Harry.

„Ty…“ jeho dívka se po něm škádlivě ohnala a lehce ho plácla do ramena.

„Kdo jiný, že? Potter a jeho zvířátko.“

Věděl, kdo to je, i když byli zády k němu. Ten hlas a pohrdavý tón by poznal kdekoliv.

„Pojď, Ginny,“ chtěl s ní odejít.

Nestál o problémy, natož s ním.

„Snad se nebojíš, že ti tu tvou husičku přeberu? Buď klidný, odpadky mě nezajímají.“

Nazývat Ginny odpadkem? To si myslí, že mu to projde? Vytáhl hůlku a otočil se.
Namířil ji na Malfoye, který ve své bledosti takřka splýval s okolním sněhem.

Vypadal přitažlivě.

Harry se to snažil ignorovat. Jasně, Malfoy se možná pokusil zabít, ale to není důvod proto, aby mu mohl dovolovat urážet Ginny. Pořád byla jeho přítelkyně a měl ji rád. I když k ní necítil takové to… no prostě takový ten pocit, co u Pierra nebo u samotného Malfoye.

Urážet ji nenechá.

„Odvolej to.“

„A co mám odvolat? To, že mě nezajímá? Mám ji snad přefiknout tady před tebou, Pottere, abych ti spravil náladu?“

„Draco!“

Teprve s jejím výkřikem si Harry povšiml Pansy Parkinsonové, na které bylo vidět, že se pro dnešní schůzku opravdu vyparádila. Držela Draca za paži, jako kdyby mu chtěla zabránit, aby se na Harryho vrhl. To, ale bylo zbytečné, protože se Malfoy k ničemu takovému nechystal.
Ani se nehnul. Jen se tvářil pobaveně, i když Harry by přísahal, že za tím úškeblem je vztek a …
Žárlivost?

Malfoyovi se líbí Ginny?

Ale proč se jí teda vysmívá?

„Omluvíš se jí.“

„Nikdy. Je horší než všichni mudlovští šmejdi,“ řekl chladně Malfoy a pořád se ani nehnul. Dokonce si ani nevytáhl hůlku.

„Nech toho, Harry. Je to jen ubožák, co nemá na víc, než urážet druhý lidi. Nevšímej si ho,“ Ginny se vložila do rozhovoru.

Malfoy mlčel.

A Harry sklopil hůlku.

„Máš pravdu. Nebudu si s tím skrčkem špinit ruce.“

Znovu ji chytil za ruku (nevzpomenul si na okamžik, kdy ji pustil) a společně odcházeli pryč.

Tentokrát je Malfoy nezastavil, i když výraz jeho tváře naznačoval, že si ho za toho skrčka ještě podá.

Zvláštní… Opravdu je možné, aby se mu Ginn tolik líbila? Ale proč k ní byl tedy tak sprostý? Malfoye asi nikdy nepochopí.

*

„Co to děláš, Draco? Musíš ho pořád tak provokovat?“ Pansy se cítila uraženě.

Celý včerejšek se na den v Prasinkách těšila a on to tak zkazí. Věděla, že nemá Pottera rád a že mu vadí i Ginny Weasleyová, ale to nebyl důvod, aby je neustále napadal. A dneska obzvlášť. Měl se věnovat spíš jí.

„Máš s tím problém?“ zavrčel na ni o trochu hlubším hlasem než obvykle.

„Ne. To ne, jen…“ nechala nedokončenou větu.

„Laskavě se do toho už nepleť. Ničemu nerozumíš.“

„Tak promiň,“ řekla dotčeně a zadržovala slzy.

Draco si ničeho nevšiml. Byl naštvaný a měl co dělat, aby se neobrátil, nedohonil Pottera a nenechal Toho druhého, aby ho pořádně seřval. Za toho skrčka. Tohle oslovení totiž nenáviděl ještě víc než, když mu říkali Fretka. Copak mohl za to, že vyrostl do výšky ubohých 168 centimentrů? Takže věděl, že jako skrček působí a tím víc ho ta přezdívka štvala.

A že mu tak říká zrovna Potter ho naštvalo dvojnásob.

Ale ještě horší bylo to, co cítil, když je viděl spolu.

Jak se smějí, drží za ruce, objímají.

Proč mu to tak muselo vadit? Měl chuť té malé zrzavé potvoře vyrvat všechny vlasy z hlavy. Anebo na ni poslat nějakou nechutnou kletbu. Jen kvůli tomu, že vlastnila něco, co chtěl on.
Nebo spíš někoho.

Pottera.

Panebože, jak se za sebe styděl.

Snížil se na úroveň čtrnáctiletých puberťaček a snil o tom Harrym Potterovi, udatném Nebelvírském zachránci světa, o Vyvoleném. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tak k pláči.
A ještě k tomu to trvá tak dlouho.

Neviděl žádnou naději, že se to někdy změní…

„Ty se mnou nemluvíš?“ uvědomil si po chvilce ticho.

Otočil se na Pansy a ztuhl.

Nebyla tam.

Jak dlouho je pryč?
A proč si toho nevšiml dřív?
Kruci.
Pokrčil rameny. No nic, co se dá dělat, vrátí se do hradu sám. Stejně o její společnost nikdy moc nestál, tak co.

„Třeba viděla, jak slintáš nad Potterem!“ Ten druhý se zasmál.

„Neslintal jsem.“

„To určitě. I slepýmu musí dojít, že na tom, jak nadáváš Ginny, je něco divného. Ty prostě jen žárlíš, brouku.“

„No tak dobře, tak žárlím. Ale neslintám!“

Ten druhý se zasmál a Draco si vzápětí odfrkl. TO je tak vysilující, tyhlety hádky!

*

Harry seděl ve společenské místnosti a přemýšlel. Jako štít mu posloužila kniha Lektvary a lektvárky, která kolemjdoucí upozorňovala, že se učí a nechce být rušen.
Ginny právě odešla na jednu ze svých „dámských jízd“ a Ron s Hermionou se také někam „vypařili.“ Harry se domýšlel, co asi tak můžou dělat. Pokud tedy Hermiona přestane nadhazovat své nápady, jak pomoc Malfoyovi překonat trauma a pokus o sebevraždu… To by Ron asi moc dlouho nevydržel.

Malfoy.

V noci na dnešek se mu o něm dokonce zdálo. Byl to hodně…ehm…vášnivý sen a Harry se probudil celý zpocený. A cítil se trapně. Sen podobného ražení měl naposledy o Pierrovi, a to ještě nebylo tak… žhavé.

Co vůbec Malfoy dělá v jeho snech?

Co ho to zase jenom popadlo?

A pak, když ho zase viděl tam v Prasinkách.

Vysmíval se Ginny, a to ho naštvalo. Přeci jenom ho ta sebevražda nezměnila, pořád je to stejnej mizera jako v prvním ročníku. Možná i horší.

Moc se mu nezamlouvalo pomyšlení, že by se mu mohla jeho přítelkyně líbit. To nechtěl. Nechtěl, aby Malfoy toužil po jeho holce… když on touží po něm.

Tak za tuhle myšlenku se nenáviděl obzvlášť.

To byl problém. On po něm prostě toužil.
Za posledních pár dnů si začal všímat i detailů, které dřív přehlížel. Blond vlasů lesknoucích se na slunci. Šedých očí. Pěstěných rukou. Výrazně krojených rtů, které toužil líba.

Orosil se potem.

Co to má za myšlenky, proboha!! Vždyť chodí s Ginny a má ji rád. A Malfoye nenávidí a nenávidí jeho vlasy, oči, ruce, ty jeho božské rty.

NE NE NE NE NE!!

„Je ti něco, Harry?“ Dean si všiml, že Harry svírá učebnici tak křečovitě až mu z toho bělají ruce.

„Jsem v pořádku,“ odvětil ne moc přesvědčivě a znovu začal předstírat, že čte.

A pak tu byla věc s tou Malfoyovou sebevraždou.

Proč se osoba jako on zabíjí? Jaké může mít starosti?

No, sice tu byla ta věc se smrtí jeho otce, a to s jeho matkou také nic pěkného nebylo, ale stejně. To jsou věci, kvůli kterým jsou lidé zničení. Ale ne věci, kvůli kterým se zabijí.

A on prostě nebyl ten typ na sebevraždu.

Žádný slabý jedinec, vždy se tvářil, že mu je celý svět mimo něj ukradený.
Kdyby něco takového zkusil Neville, to by ještě pochopil, pod vlivem jeho babičky se není, co divit, ale Malfoy?
Peníze má, holek je okolo něj vždy kupa, pohledný je taky… ehm… dost.
Ledaže by tu bylo něco s Voldemortem.

Možná ho chce na svou stranu…
A Malfoy nechce? Proč by nechtěl?
Hloupost…

Harry raději odhodil knihu někam daleko a vydal se do Sovince. Rozhodl se napsat Satine a tím zaměřit uvažování jiným směrem. Stejně jí už dlouho neposlal žádnou zprávu, a to ho mrzelo.
Vzal si tam sebou psaní potřeby, protoženechtěl vystavovat dopis na odiv všem Nebelvírským. Určitě by je zajímalo, proč nepíše brkem a používá obyčejný dopisní papír místo pergamenu.

A také nechtěl, aby se o tom dozvěděla Ginny.

Přece jenom… Posílat dopis pohledné dívce…

V Sovinci naškrábal několiv slov. Přirozeně se nezmiňoval nic o kouzlech nebo dokonce o Malfoyovi. Psal spíš o všeobecných věcech, jak si vede jejich družstvo (zamlčel, že famfrpálové), jak je učení těžké, že má moc rád svou holku Ginny a těší se, až jí ji představí. Pak zavolal Hedviku a dopis jí připnul na nohu.

„Hodíš to Satine do schránky, ano? Ne k ní, ale do schránky jejich domu, rozumíš?“

Sovice sněžná zahoukala trochu uraženě, a pak odlétla ven, kde se ze dne pomalu stávala noc. Harry se opřel a okno a díval se za ní.

Vrzly dveře.

Harry se otočil a díval se do tváře svého do-nedávna největšího rivala.
Na Malfoye.
Trochu zrudl, jako kdyby mu mohl snad číst myšlenky.

CO KDYŽ MU MŮŽE ČÍST MYŠLENKY?

Snape umí nitrozpyt, co když ho naučil i svého oblíbeného žáka?!! Bál se domyslet, co by se stalo, kdyby Malfoy zjistil, na co myslí. Brrrr…

„Co tu děláš?“ Draco.

Vypadal překvapeně. Dokonce zapomněl použít i arogantní tón a zněl takřka normálně.

„Já? Nic.“

Co to blábolí? Rychle změnil odpověď.

„Přišel jsem si poslat dopis. To se v Sovinci dělá. Ale, co tu děláš ty? Pokud vím, sovu nemáš,“ napadlo ho něco jiného.

„A jak to víš, Pottere?“

No… Tak nic. Předpokládal, že Malfoy nemá žádné zvíře. A posílal vždy jen školní sovy.

„Ale tentokrát máš výjimečně pravdu. Sovu nemám. Jsou to hloupá zvířata.“

„Tak proč tu jsi?“

Malfoy si ho vyzívavě meřil a potřásal hlavou, jako kdyby přemýšlel o odpovědi.

A Harry si v duchu nadával.

Proč nemůže myslet na nic jiného, než na to, jak zatraceně skvěle Malfoy vypadá? V tom černém triku, které ostře kontrastuje s jeho bledou pletí, je tak… k sežrání. Vážně.

Zatraceně, jak se mu může líbit někdo, koho tak nesnáší?

Copak je to možné? Proč je to možné?

Už, aby ho to přešlo. Než se něco stane.
K sakru, má pocit, že se neudrží a …

Přestaň myslet. Nevšímej si ho. Prostě ho ignoruj.

„Řekněmě, že tu mám něco na práci,“ Malfoy mluvil pomalu.

„Rande? S kým?“

Proč začíná zase o tomhle? To se snad zbláznil nebo co?
Asi ano.
Doufá, že ano, protože jinak vážně už neví, co se to s ním děje.

„Od kdy se zajímáš, jestli s někým randím, Pottere?“

„Nezajímám se,“ ohradil se prudce. „A teď, když mě omluvíš, Malfoyi, musím jít. Ginny už na mě určitě čeká.“

*
GINNY. GINNY. GINNY. GINNY.

Má ten Potter v hlavě něco jiného?

Draco byl překvapen, když ho spatřil a ještě překvapenější, že se nechal vtáhnout do rozhovoru. Když tam byli jen oni dva, bylo to… jiné.
V přítomnosti Pansy nebo té jeho… fuj… Ginny se musel ovládat, aby neudělal nic nebezpečného. Mohl se mu jen vysmívat, a i to ho trochu uklidňovalo.

Ale sami dva v jedné místnosti… To nebylo dobré.

„Ta veverka musí počkat. Máme spolu nevyřízené účty.“

„Veverka?“

„Pardon. Tvá dívka. Přítelkyně. Tvá celoživotní láska. Snoubenka. Odpoledne jsi na mě chtěl seslat nějakou hnusnou kletbu, co? Tak do toho... máš příležitost. Jenže já se budu bránit. Uvidíme, kdo je lepší.“

Ten druhý se uvnitř hlavy pochichtával. To ho tu opravdu zve na souboj?
Víc mluví, než myslí.

Potter vytáhl hůlku a napřáhl ji před sebe. Byl Malfoyovi docela blízko, takže se hůlka dotkla jeho hrudi. Trapné, ale ne nepříjemné.

Má opravdu nádherný oči.
Vždy to věděl.
Jak to píší v Denním věštci?

Oči barvy smaragdu. Blbost, doma mají spoustu smaragdových šperků a takovouhle barvu tedy nemají. Jejich záře by se měla stydět před barvou Potterových očí. Ty jsou… jedinečné. Zelená a modrá, splývající v jedno, občas takřka tyrkysové, nebo (když je rozrušen, jako právě teď) tak tmavě zelené, že se zdají až černé. Jedinečné.

Zamyslel se, a proto Draca překvapilo, když najednou Potter zmenšil vzdálenost a naklonil se blíž k němu.

Dotkl se svými rty těch jeho. Nebyl to polibek, to ne, spíš jen letmý dotyk.

Co… co …co to dělá? Proč to dělá? Jak to dělá, že je to tak… Ať nepřestává.

Nahrnula se mu krev do tváří. Srdce mu bušilo.

Jen letmý dotek a pak se Potter odtáhl.

Pohlédl na něj a v jeho tváři byl čirý šok a překvapení z toho, co udělal. Koktal.

„já.. já…to…to jsem nechtěl…já já…. musím jít… hned.“

A utekl.

Draco se sesul na zem.

„Políbil mě! On mě políbil!“ opakoval pořád nevěřícně.

A usmíval se. Jako blázen.

„Určitě? Tomuhle se ani polibek říkat nedá. Spíš pusa, jestli vůbec…“ namítal Ten druhý, ale Dracovi to bylo jedno a snad ho ani neposlouchal. Cítil se omámený, jako v horečce.

„Políbil… Potter mě políbil… Harry…“

„Nech si toho! Víš, jak jsem se cítil? Pěkně trapně. Fuj.“

„Bylo to nádherný.“

„Z jedný pusy a jak vyvádíš. Styď se, Malfoyi.“

„Já vím, že to bylo jen na chvilku, ale stejně… tomu nerozumíš.“

„Ne, to ne. Díky bohu.“

„Ale proč to udělal? Líbím se mu? Ale vždyť chodí s Weasleyovou. A proč mě teda líbal?“

„Třeba na něj někdo seslal Imperius.“

„Vtipné,“ zašklebil se Draco.

Pořád si připadal jako na vlnách euforie.

„A říkal, že to nechěl. Na to nezapomeň.“

Draco se usmál ještě víc: „Nechtěl… ale přesto to udělal. A to už něco znamená, ne?“